Jsou to zhruba 3 roky, co se na titulních stranách evropských deníků psalo o „ztracené generaci“. Mladých lidech, kteří nemohou najít práci a ztrácí pracovní návyky (resp. nemají šanci si je vytvořit). Od té doby si Evropská unie prožila celou řadu vážnějších problémů a na nezaměstnanost mladých tak již nezbyl inkoust.
A bylo by přitom o čem psát. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva v tomto období dále vzrostla. Například v Řecku se jedná o nárůst o 13,9 procentního bodu, v Itálii o 10,90 procentního bodu a Španělsku 9,30 procentního bodu.
Míra nezaměstnanosti obyvatel do 24 let v Evropské unii jako celku pak vzrostla o 2 procentní body. Uričtě je tedy pořád o čem psát…
Politikům výše zmíněných zemí, a nejen jich, nemůžeme upřít snahu alespoň o nějakou deregulaci pracovního trhu. Jenže, starší zaměstnanci nesou jakoukoliv zmínku o omezení svých výhod velmi nelibě a v okamžiku jsou schopni zaplnit náměstí. Řešením je tedy, jak nám ukazuje praxe, deregulace zaměstnávání na dobu určitou. Například v Itálii platí zaměstnavatel za zaměstnance pracujícího na dobu určitou menší odvody.
Počet lidí pracujících na základě pracovní smlouvy na dobu určitou neznáme. Znám je pouze podíl takovýchto zaměstnaců a ten roste. Nejvíce paradoxně v zemích, jako jsou Polsko (+13,38 procentního bodu), Česká republika (+6,64 procentního bodu) a Nizozemí (+5,34 procentního bodu). Deregulace však nese ovoce i v případě “nemocných dětí” Evropské unie. Nárůst těchto pracovních smluv zaznamenaly v období od roku 2011 do roku 2013 Itálie, Francie i Španělsko.
Ve Francii a Španělsku práce na dobu určitou (zejména pak ty sezónní pro méně kvalifikované pracovníky) dokonce pomohly se snížením celkové nezaměstnanosti v zemi.
A ačkoliv politici těchto zemí neváhají rozdávat úsměvy do objektivů kamer a fotoaparátů, ekonomové tak optimističtí nejsou. Deregulace pouze omezené části pracovního trhu podle nich nebude stačit, zejména pak v případě, kdy taková deregulace generuje hlavně nová pracovní místa s nízkými požadavky na kvalifikaci.
Armáda nových uklízeček, prodejců zmrzliny a sběračů vína tyto ekonomiky vpřed nepožene, na to jsou příliš velké a vyspělé. Řešením je tedy další (třeba i opatrná) deregulace pracovního trhu, která dříve či později nezbytně povede k omezení výhod, které si vydupali rodiče zástupců „ztracené generace“ mladé evropské pracovní síly.